Chtěla bych psát básně,
ale stíhá mě myšlenka nesmyslnosti,
vždyť někdo už něco podobného někdy napsal,
a asi i lepšího.
Ani se ti to nerýmuje a jen si tu tak vykládáš,
jak se zbavit těchto pocitů?
Slunce je zalezlé ve štítu mračen,
schovává se zde a odpočívá po vyčerpávajícím dni,
kdy vnášelo teplo do našich životů,
a dominovala atmosféře žhnoucích prázdninových dní.
Pes štěká, dům je prázdný,
asi dělá si z nás tam nahoře někdo blázny.
Dny se táhnou pomalým šouravým krokem,
a další měsíc je pryč skokem.
Protěkají mezi prsty,
asi mám rychle sevřít dlaň a něco chytit,
ale zírám naň a něco mi uniká.
Ale co? To už mi má geniální mysl neříká.
Co z toho? Je to vše tak zvláštní,
zase vše jako ve snu, kdy vznáším se na růžovém obláčku,
a nechce se mi řešit tu životní omáčku.
To jsou ty horké prázdninové dni,
kdy mám pocit, že se mi vše jenom zdá,
a u toho jsou miliony lidí, co cítí to zase jako já.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Jestli vás zde něco zaujalo, tak budu určitě ráda za pár slov. Díky :)